Obsah stránky | Úvodní stránka
Žamberk na Facebooku (odkaz se otevře v novém okně)  Žamberk na YouTube (odkaz se otevře v novém okně)

Sdružení historických sídel Čech Moravy a Slezska (odkaz se otevře v novém okně)

Napsali o nás ...

Výstavy Velká válka 1914-1918 a Dva kamarádi k vidění do června

Vyšlo dne:02.05.2016
Autor: Žamberk
Periodikum:ORLICKÝ.net

Výstava Dva kamarádi představí deník Jana Buriana a fotografie Antonína Fuchse. Úhledné drobné písmo popisuje každodenní realitu sočské fronty. Líčení umírání kontrastuje s vylisovanými květy nebo vloženými vstupenkami do polního kina. Voják Jan Burian se svěřuje, že má hlad a bolí ho nohy. Přesto píše.
Sedm sešitů deníku s fotografiemi dodnes spolu se vzpomínkami na dědu uchovává jeho rodina. Podělí se o ně s veřejností na výstavě Dva kamarádi, jež bude v Muzeu Žamberk zahájena v neděli 24. dubna.

„Soubor má úžasnou vypovídací a historickou hodnotu. Říkal jsem si, že by bylo škoda ho veřejnosti nepředstavit. A to nejen jako deníky a fotky z války, ale také jako příběh dvou lidí, které válka spojila, ale kteří se po válce už dál nepotkávali. Záleží, kdo si co na tom vezme." Jaroslav Čada

Po sto letech deníky vydaly tajemství. Jaroslav Čada, jehož vášní je vojenská historie, četl mezi řádky a odhalil (ne)obyčejné přátelství řadového vojáka a uznávaného fotografa. Přátelství, díky kterému vznikl soubor deníků a fotografií, jenž má mimořádnou vypovídací hodnotu o životě vojáků za první světové války.

Po sto letech deníky vydaly tajemství. Jaroslav Čada, jehož vášní je vojenská historie, četl mezi řádky a odhalil (ne)obyčejné přátelství řadového vojáka a uznávaného fotografa. Přátelství, díky kterému vznikl soubor deníků a fotografií, jenž má mimořádnou vypovídací hodnotu o životě vojáků za první světové války.

Ten příběh si musel o pozornost říct. A to hned dvakrát. Když mistrovický kronikář Ladislav Svoboda poprvé ukázal fotografie z fronty Jaroslavu Čadovi ze Studeného, ten album prolistoval a odložil, protože nenašel místní rodáky. Když mu ale náhoda po pár týdnech do cesty přivedla vnuka autora deníků a v rukou znovu držel fotografie z války, příběh ho zaujal. Týden strávil skenováním obrázků a čím dál víc se nořil do jejich popisů i deníků, s nimiž tvořily hodnotný celek. „Jak se obyčejný voják mohl dostat k takovým fotografiím? Jsou živé, navazují na sebe…" kladl si Jaroslav Čada čím dál víc otázek, které mu nedaly spát. Klíč k odpovědi našel na fotografii podobence, kterou Burianovi na frontu poslal jakýsi Tonda. Na snímku bylo razítko fotoatelieru Antonína Fuchse z Hronova. Chvíle hledání na internetu Jaroslava Čadu v jeho pátrání posunula k Borisu Ekrtovi, který v roce 2010 v muzeu v Náchodě připravil o Fuchsovi výstavu. „Poslal jsem mu nalezenou podobenku s domněnkou, že autorem fotografií z války by mohl být Fuchs. Jako odpověď mi přišel téměř totožný portrét, jen se na něm Fuchs dívá jinam," vzpomíná s úsměvem Jaroslav Čada.

Nález Borise Ekrta potěšil. Fotografie totiž hronovského fotografa ukazují v jiném světle. Až dosud byl známý především jako portrétista. U Aloise Jiráska dokonce požíval tak velké důvěry, že se stal jeho dvorním fotografem a pořizoval i fotografie z jeho soukromí, což se podařilo málokomu. „Tato válečná kapitola je v jeho tvorbě něco nového a neznámého, protože po návratu z vojny svým rodinným příslušníkům o válce skoro nic neříkal. Z tohoto důvodu poskytuje spojení jeho fotografií a Burianových deníků nový pohled na jeho tvorbu," zdůrazňuje Boris Ekrt.

Skoro úsměvné je, že autor deníků svého parťáka fotografa až na jedinou výjimku nikde nejmenuje. Proč taky, vždyť ho znal… Jen 13. dubna 1917 si zapsal: Byl jsem s naším Fuchsem fotografovat. Také proto zůstalo přátelství potomkům Jana Buriana i Antonína Fuchse skryto.

Pohled do deníků budí otázku: Proč? Proč si obyčejný voják Jan Burian, který absolvoval čtyři třídy obecné školy a vyučil se zedníkem, psal systematicky deník? „Abych pravdu řekl, tato otázka mne napadla, když jsem uviděl to úhledné drobné písmo, jímž popisoval zážitky, když jsem v deníku nacházel vylisované květiny, které cestou sesbíral, nebo další předměty na památku," přiznává Jaroslav Čada a svěřuje své domněnky: „Nevím, proč to dělal. Nechtěl bych říkat, že to bylo poselství. Možná jen všechny události a zážitky potřeboval ventilovat, psaní mu možná pomáhalo se s tou krutou realitou lépe vyrovnat."

Historik a ředitel Muzea čs. opevnění, pěchotní srub K-S 14 U cihelny, Richard M. Sicha připomíná také vliv cenzury na psaní deníků. Vojáci v dopisech nemohli popisovat utrpení, a tak svěřovali svoje zážitky a myšlenky do deníků. Psalo je mnoho vojáků napříč sociálními vrstvami. „První světová válka zastihla všechny napříč sociálními skupinami, i osoby, které by se ve svých profesích velmi těžko dostávaly do světa. Byli to zedníci, malorolníci, řemeslníci… Válka je zanesla do Itálie nebo do Ruska, kde to pro ně byl životní šok, životní zkušenost, která pro ně byla natolik těžká, že se z ní potřebovali vypovídat. Své zážitky o utrpení nemohli psát do dopisů kvůli cenzuře, proto měli vojáci tendenci psát deníky a svěřovat se s útrapami do nich. Deníků se dochovala celá řada jak od rakousko-uherských vojáků, tak od legionářů," vysvětluje Richard M. Sicha.

Jaroslavu Čadovi v paměti nejvíc utkvěl pár historek. V jedné Jan Burian popisuje, jak byl svědkem masakru, kdy dělostřelecký granát zabil asi pět lidí. „Naturalisticky popisuje mrtvé, výjevy, zvuky. Komentuje, že mezi mrtvými byl tatík, kterému bylo asi padesát let a měl být spíš doma u rodiny, a ne se někde tahat. Pak lakonicky poznamená, že měl vcelku pěkný pohřeb. Takhle to tam je a dá to vyniknout zrůdnosti, kterou ti lidé zažili," vyzdvihuje na syrových záznamech Jaroslav Čada. Další historku s trochou rozpaků přirovnává k Cimrmanovi, nechce ji tím ale zlehčovat. Jan Burian ve svých denících zachytil, jak byli s kamarády navrženi na vyznamenání, měli oslavu a velitel jim pogratuloval. Přítel Fuchs slavnost doprovodil fotografiemi. „V popiskách stojí: Fotografie z našeho vyznamenání, nejsem tady vidět," cituje z deníků s úsměvem Jaroslav Čada.

Číst si v nich můžeme nejen díky tomu, že je Jan Burian průběžně z fronty posílal domů, ale i díky úctě potomků, kterou k dědečkovi chovají. Díky nim se podařilo uchovat sedm sešitů a na tři sta fotografií, pohlednic a dalších památečních předmětů. A to dnes není samozřejmostí. Jaroslav Čada už při své badatelské práci, když připravoval výstavu o rodácích ze Studeného ve Velké válce, narazil na lhostejnost provázenou i pálením korespondence. „Tohle byl ale jiný příběh," podotýká ke spolupráci s potomky kamarádů z války Miroslavem Mikmekem a Zuzanou Klimešovou.

Výstavu v žamberském muzeu kromě materiálů, které zapůjčili, doplní uniformy, zbraně a jiné trojrozměrné předměty, ale i další fotografie Antonína Fuchse, především portréty Jiráska a Masaryka. „Soubor má úžasnou vypovídací a historickou hodnotu. Říkal jsem si, že by bylo škoda ho veřejnosti nepředstavit. A to nejen jako deníky a fotky z války, ale také jako příběh dvou lidí, které válka spojila, ale kteří se po válce už dál nepotkávali. Záleží, kdo si co na tom vezme," zve na výstavu Jaroslav Čada.
Škodová Monika, Mgr. | dne 05.05.2016



Obsah stránky |  Navigace | Úvodní stránka